Klonování

Jsem osoba-věc

(Životní příběh klonovaného jedince)

Kdy to vlastně začalo? Když našim (mámě a tátovi) zemřela prvorozená dcera Jaruška. Protože bylo možné pořídit si náhradníka-klona, naši toho využili.

Probíhá to asi takhle: po porodu si nechají rodiče zmrazit pár buněk z pupeční šňůry novorozeněte. Ty jdou do buňkobanky (lidově zvané mrazák) a pak si rodiče objednají dítko-klona. Při objednávce zaplatí zálohu a po „porodu“ doplatí zbývající částku. Takže Frantík, Maruška, Jeníček č. 2 jsou vlastně koupení z krámu...

Klonovací klinika, v níž mě vyrobili, má vznešený a honosný název „Ústav a laboratoř pro výzkum a vývoj nových biotechnologií,“ ale lidově se jí říká „Kopírka,“ nedaleké vinárně, kterou běžně navštěvuje tamní personál „U kopírky.“

Stejně to ale nechápu... Máma s tátou chtěli mít zpátky Jarušku, ale když mě mají, proč teda mamka brečí a vzpomíná na zemřelou Jarušku? Tuhle se zavřela v obýváku a prohlížela si její fotky... Kdo jsem ale potom já? Jaruška a přitom nejsem ta původní, kterou bych měla přeci být... Co je ona vůči mě? Sestra? To asi těžko... Máma? To už vůbec ne.  A moje máma?... Sice jsem u ní byla v břiše, ale vyrobili mě v laboratoři z dárkyně Jarušky... Je to hrozný, jako bych sem patřila a nepatřila zároveň. Cítím se jako neukotvená loď na vodě, tam někde hluboko uvnitř mi bývá strašná zima a topím se v zoufalství...

Mami, tati, já jsem přece jiná Jaruška!!! Byla jsem u mamky v bříšku jindy než ona... Mami, kdybych měla být ona, musela bys během těhotenství prožívat každou vteřinečku, každičký moment mít absolutně stejné pocity jako s ní... To přece nejde..., už jenom to, že já jsem byla zkraje v jakýmsi mrazáku a ona už od začátku ve tvém těle... Příšerně na ni žárlím!!! Přitom mi nic neudělala a za nic nemůže… Děsný.

Ani ostatní moji „soukmenovci“ nejsou na tom o moc líp. Rodiče Franty ze sousedství mu pokaždé, kdy jede na kolo, říkají: „Ne že se někde vymeleš! Vrazili jsme do Tebe deset milionů!!!“

Copak doma, tam to ještě šlo, ale hůř ve škole…

Chodila jsem na základku i na střední s tzv. „normálníma,“ a navíc jsem byla ve třídě jediná. Protože se obě školy vyskytovaly ve stejné čtvrti jako moje bydliště, všichni věděli, jaký mám původ. Učitelky to pojímaly různě: některé se mi snažily ulehčit a chovaly se ke mně pěkně a soucitně, jedna mě však nemohla ani cítit. Když jsem něco zkazila, řekla ostatním: „No jasně… Pomožte někdo tý Jaruně…“ Taky jsem zaslechla, jak říkala ve sborovně: „To je strašný, ta Jaruna z áčka, víš která, ta nakopírovaná, jenom všechno kazí a zdržuje.“

A spolužáci? Ještě hůř. Když jsme jako třída prohráli nějakou celoškolní soutěž nebo měli slabší průměr, všichni se na mě sesypali jako vosy a říkali: „No jo, atrapa, ta nám to pokazila. To všecko jenom kvůli tobě, ty zrůdo!!! Co byste chtěli od takového monstra (kreatury…)? Di do kytek!!! Chcípni!!!“

Pokud se pořádaly nějaké výlety, akce, řekli mi, že pro mě už není místo, bylo by moc lidí… a pak se přede mnou kliďánko bavili,  koho by ještě pozvali, aby jich jelo víc… Připadala jsem si jako kdyby mě pohřbívali za živa…

Přišla střední škola, taneční. Ze začátku pro mě chodili nejhezčí kluci, ale holky na mě žárlily, takže jim vykecaly, jak se věci mají, takže jsem zase byla sama. Stejně tak kluci, kterým jsem se líbila po odhalení dostali většinou strach. Není to vlastně směšný? Člověk se označuje za Pána tvorstva, chce vykonstruovat co nejdokonalejšího jedince svého druhu a když se ocitne svému výtvoru tváří v tvář, tak dostane strach a vezme roha. Nebo si z něj udělá pokusného králíka pro další výzkumy, nejčastěji testování nových léků, preparátů, technologií. To už tady taky bylo. Jistý doktor Mengele ve vyhlazovacím táboře Osvětim, určeném pro Židy, v té době považovaných za  méněcennou rasu, dělal na nich taky svoje pokusy. I když jeho oběť byla tělesně a psychicky zbědovaná a fyzický odpor byl pro ni nemožný, měla v průběhu pokusů možnost  obrany vnitřní, ať už pomocí vytvoření bloku, vzdoru, úniku do vzpomínek na lepší časy… Ale co já?! Byla jsem pokusným králíkem už během svého vzniku! Neměla jsem ani ty vzpomínky…

Pak začalo hledání práce. Absolvovala jsem spousty konkurzů a výběrových řízení, které se nudně a stereotypně opakovaly: nejdříve se mnou udělali testovací a motivační pohovor, pak si přečetli můj čipový kód, genetický kód. Na posledních dvou věcech všechno ztroskotalo. Vždycky mi zdvořile a rozpačitě řekli: „Máte pro tuto práci všechny předpoklady, ale víte... Dáváme přednost uchazečům, kteří mají jiné kódování…“ I když podle Listiny základních práv a svobod máme stejná práva jako ti klasicky počatí, ve skutečnosti je to fraška a komedie. Jestli ne, tak proč máme některá čísla v kódu jiná?! Je to zoufalý… Jedinou (i když velmi chabou) útěchou je, že je nás takových víc.

A řešení? Někteří soukmenovci tvoří party a s ostatním světem nekomunikují, jiní se stávají vítanou návnadou různých sekt, sebevraždy taky nejsou zas až tak ojedinělé, své udělají i klasické prostředky, staré snad jako lidstvo samo – drogy a alkohol.

Protože politici občas razí heslo „chléb a hry“ (v praxi spíše ty hry), podporují vznik a rozvoj zábavního průmyslu, zejména tzv. virtuálních center, kam chodí hlavně mládež. Oč jde? Za roční poplatek si můžete pronajat místnost-simulátor, kde si podle svých vlastních představ pomocí počítačového programu a jím nabízených možností navolíte ideální prostředí, společnost.

Taky jsem to zkoušela, ale nějak to nebylo ono…  Ze začátku to bylo dobrý, aspoň jsem se zabavila se svojí „vysněnou kamarádkou,“ ale ta mě potom omrzela, protože jsem ji znala skrznaskrz a na druhou stranu jít za „normálním“ člověkem nebo soukmenovcem jsem se bála. A tak jsem si programovala další snové přátele… a měla stále větší strach hledat jinde… Šlo to tak daleko, že jsem se zhroutila. Ani tento můj případ není ojedinělý. Můžu ale mluvit o štěstí, že mě naši nezatratili a vzali mě k doktorovi, u něhož jsem podstoupila hypnozu. Prožila jsem si znova svůj vlastní porod a období, kdy mě vyráběli. Nejdřív jsem pociťovala bezvýchodnou prázdnotu a kolem sebe tmu a zimu… Pak intenzivní vnímání pocitů mámy vůči mě, její rozpolcenost – blízkost i vzdálenost – myslela na mě a přitom byla srdcem u původní Jarušky… Tohle z ní cítím dodnes. Hypnoza jako taková a plné znovuprožití mi vysvětlilo mnohé, ale rány, které se při mezních situacích znovu otevírají, zůstaly… Bojím se, co bude dál…?!