Církev po zdobrovolnění celibátu

V příspěvku https://petrao.signaly.cz/1305/jezis-a-celibat jsem si pokusila představit situaci kněze a jeho rodiny krátce po zdobrovolnění celibátu a možností uzavřít manželství i po jáhenském a kněžském svěcení. Objevují se spekulace, že Ježíš byl ženatý s Máří Magdalénou. Ježíše, dokonalého znalce srdce člověka, který se nám podobal ve všem kromě hříchu, a Máří Magdalénu, která jej doprovázela a bezpochyby jím byla formována, jsem si vybrala jako vzory, jak by rodina ženatého kněze měla fungovat. Bezjmení spolubratři a jejich manželky naopak představují člověka s náklonností k hříchu, která se promítá i do všedního života a ukazují, jak by život nejednoho ženatého kněze  zřejmě probíhal ve skutečnosti. Jak by vypadal život farnosti a celé církve? Zkusme se přenést řekněme do přelomu 21./22. století.

Nová situace se promítla do obsazování farností. Náročné oblasti, s velkým výskytem narkomanů, bezdomovců... apod. byly svěřovány neženatým kněžím, kteří bydleli na tzv. týmových farách. Kněží s manželkami a dětmi měli naopak na starosti farnosti s dobrou dostupností školek, škol, lékařské péče. Ve své farnosti zůstávali prakticky celý život, nebo byli překládáni s ohledem na školní docházku svých ratolestí. Kněz byl zpravidla dán do farnosti, kde neměl žádné vazby z dřívějška. Pokud zde potkal svoji budoucí ženu, přeložili jej také. Ukázalo se, že kněz a jeho manželka na farních akcích i mimo ně... přirozeně sklouzávali ke komunikaci se svými známými, což působilo mezi farníky rozkol.

Nezbytné bylo zajistit ekonomické faktory. Fary zůstávaly v majetku církve. Rodiny kněží bývaly početnější. Nemohly tak všem dětem zajistit do budoucna bydlení.  Vznikla společnost, která zajišťovala nejen výhodné tarify na mobilní telefony, internet, nákup osobních automobilů, levnější plyn, elektřinu, vodu... Časem navázala spolupráci i s pojišťovnami, bankami... a kněží s rodinami získali výhodné stavební spoření, půjčky s nízkým úrokem nebo bezúročné, životní pojistky... Manželky byly zaměstnány jako pastorační asistentky.

Nutná byla důkladná formace kněží i laiků. Zaměřovaná zejména na sebepoznání. Aby si potenciální kněží a manželky, později manželé a rodiče, dokázali pravdivě odpovědět na otázky:

1) Jaká je moje skutečná motivace ke kněžství? Chtěl bych být knězem kdyby mi církev nemohla nabídnout alespoň minimální sociální a ekonomické zajištění? Společenské postavení? Přijímám sám sebe? Nechci službou druhým ve skutečnosti přehlušovat svá zranění a pocity méněcenosti? Ovládat lidi a manipulovat jimi?

2) Jakou ženu chci bytostně? Mírnou, obětavou, přizpůsobivou..., která se příliš neprosazuje, protože se od křesťanky a zejména ženy kněze tyto vlastnosti očekávají? Měl bych o takhle založenou dívku zájem kdybych nebyl knězem/nepřipravoval se ke kněžství? Nevyhovala by mi spíše žena energická, ale s otevřeným srdcem a zároveň taktní, která by byla vhodným mostem mezi mnou (naší rodinou) a ostatními farníky? Nehraje pro mne příliš podstatnou roli reprezentativní vzhled partnerky, blízkých spolupracovníků? Dokázal bych ve své blízkosti snést osoby s viditelným handicapem? Zvládnu, když moje manželka bude někdy mezi farníky oblíbenější?

3) Proč se chci provdat za kněze/kandidáta kněžské služby? Nejde mi o prestiž v církvi? Alespoň minimální sociální zabezpečení? Měla bych zájem o tohoto muže, kdyby nebyl knězem/kandidátem kněžství? Mám možnost poznat ho v soukromí? Umím dostatečně rozlišit, zda je milý, pozorný, komunikativní... a příjemný protože to vyžaduje jeho role zpovědníka, společníka na farním dnu, plese, výletě... či zda je takový běžně? Má pěkný vztah k lidem nemocným, starým, osamělým... jak se ale chová k lidem nenápadným, kteří nemohou nabídnout zajímavé kontakty, hmotné výhody... a myslí si tak o nich, že je nebude tolik potřebovat? Nebude mi vadit, když bude milý a pozorný k ostatním farnicím? Respektuji přísně zpovědní tajemství? Nesnažím se ze svého partnera/muže "vytáhnout" z čeho se zpovídala moje sousedka, kamarádka či dokonce méně sympatická farnice? Umím být decentní? Nesnažím se strhávat pozornost převážně na svoji osobu? Nesoupeřím s muži? Nemanipuluji svého manžela a rodinu proti farníkům, kteří mi nejsou osobně příliš sympatičtí?

4) Kontakt s ostatními lidmi mne příliš vysiluje. Nejsem na svoji rodinu pak příliš nerudný? Sdílím se svojí ženou život farnosti? Zajímám se o její názor? Beru její návrhy na chod farnosti vážně? Nemá moje žena pocit, že ji potřebuji pouze na obstarání domácnosti a dětí? Umím svoji rodinu taktně a přitom jednoznačně bránit?

5) Snažím se dostatečně zvládat to nejzákladnější okolo dětí a domácnosti sama? Nechávám svého muže chvíli vydechnout? Nezavaluji ho domácími problémy sotva vejde do dveří? Informuji ho dostatečně o chodu rodiny? Zajímám se pravidelně o jeho stanovisko? Neredukuji svého manžela na živitele a zploditele dětí?

6) Neklademe na své děti příliš vysoké nároky? Dáváme jim prostor, aby poznávaly i život mimo farnost a snadněji si v budoucnu našly svoji vlastní cestu? Nechceme po nich, aby byly příliš dokonalé, za každou cenu odpovídaly představám farníků, kteří náš život neustále sledují a řeší? Dokážeme rozlišit, zda námitky vůči chování dětí je ze strany farníka oprávněné nebo zda si kompenzuje vlastní nespokojenost se životem?

7) Jsme otevření druhým lidem i rodinám. Umíme vyvážit čas pro rodinu i druhé? Není náš domov příliš velký průchoďák? Není naše otevřenost pouhá zástěrka, která má potlačit neřešené problémy v našem vztahu, rodině? Motivujeme lidi, aby se zapojovali do života farnosti a zároveň žili plnohodnotně svůj vlastní život?

Jak naznačuje formace, nová situace se promítla i do života farností. Lidé stále více toužili po zážitcích a tomu se musela přizpůsobovat i pastorace. Farnosti intenzivně pořádaly farní kavárny, plesy, výlety, kulturní akce... Manželky spolu s farníky se podílely na jejich organizaci. Společně s manželem připravovaly snoubence na manželství. Pomáhaly při formaci děvčat, zejména dospívajících. Děti ministrovaly, zpívaly ve scholách, ty dorůstající pomáhaly vést spolča mladých... Farníci a další návštěvníci museli více respektovat návštěvní hodiny. Převzít větší zodpovědnost za svůj vlastní život.

Změnil se i vztah ke svátostem, zejména ke svátosti smíření a eucharistii i pomazání nemocných. Kajícníci dávali přednost spíše hromadným zpovědím. Pokud někomu vyhovovala zpověď individuální a měl možnost, vyhledal raději neženatého kněze. Svátost smíření hodně lidí přijímalo jednou, maximálně dvakrát do roka, tedy před Vánocemi a Velikonocemi. Což se odrazilo i v četnosti přijímání eucharistie. Narůstal počet věřících, kteří začali přijímat častěji duchovně. Pomazání nemocných požadovali spíše lidé před vážnou operací nebo prudkém zhoršení zdravotního stavu či takřka na prahu smrti...

Změnila se i role trvalého jáhna.Trvalé jáhenství de facto zanikalo. Jáhenství bylo pouze nezbytným stupněm ke kněžskému svěcení.

Tímto článkem v žádném případě nechci snižovat hodnotu a kvalitu práce farářů a farářek křesťanských denominací, které jim umožňují žít i v manželství. Jistě je mnohé i o konkrétních lidech, jejich zralosti. Bezpochyby záleží na typu a velikosti sboru.

Jaká by byla realita římskokatolické církve po zdobrovolnění celibátu by ukázala až situace samotná...