Válka emocí... aneb Jak na ni?

Prožíváme Svatý rok Božího milosrdenství. Jak nám může pomoci zvládnout nebo ještě lépe ukončit válku emocí, která panuje už celá desetiletí mezi církví a jejími pronásledovately? Pojďme se skrze empatii vůči oběma stranám pokusit o nadhled, který ale pro zraněného není snadné získat... Snad se nám to podaří... a přijde odpuštění nebo dokonce i smíření... 

Společným jmenovatelem je podle mého názoru špatná představa o Bohu. Bůh nebyl vnímán a prezentován jako milující Otec, ale krutý, neúprosný soudce. To se promítlo i do životního stylu celých generací: pravdu měl vždy manžel a otec, učitel, kněz... S dětmi ani dospívajícími se dříve zpravidla nediskutovalo. Neměli tedy po ruce nikoho, kdo by jim přátelsky vysvětlil nutnost rozlišit, co pochází od Boha a co už je ryze lidskou pohnutkou...

Nikdy jsem necítil/a povolání ke kněžství či zasvěcenému životu. Rodiče si ale přáli abych šel do semináře/vstoupila do kláštera. Přání rodičů bylo rozkazem... Byla to pro naši rodinu jediná cesta, jak pomoci zabezpečit spoustu mladších sourozenců. Rodinné přídavky ani zdravotní pojištění tehdy neexistovaly... táta přišel o práci, máma pomáhala sedlákům na poli... O různých nadacích, spolcích na podporu chudých jsme nevěděli, televize ještě neexistovala, rozhlas byl v plenkách, mohl si ho dovolit málokdo... Noviny také nebyly dostupné pro každého...

Se svým kněžstvím/řeholí jsem se nikdy neztotožnil/a..., což se bohužel promítlo do mého jednání s lidmi. Byl/a jsem k nim tvrdý/á a nelítostný/á, děti v náboženství ode mě schytaly nejednu facku... Farnost, klášter sice měl nějaké polnosti, běžný provoz a údržba i moje obživa do značné míry závisela na darech farníků... Chudí mě proto nezajímali, ve svém volném čase jsem se stýkal s bohatými sedláky a majiteli podniků, kteří mne i farnost sponzorovali nejvíce...

Prosím, odpusťte mi...

Narodil/a jsem se do početné, chudé rodiny. Rodiče od rána do večera tvrdě pracovali, aby nás jakžtakž uživili. Nikdo nikdy nám proto nevysvětlil, že pan farář a sestřička jsou vpodstatě nešťastní, zranění lidé, kteří měli o svém životě úplně jiné představy... ale kvůli sociálnímu zabezpečení nebo na nátlak blízkého okolí šli ke kněžství/do kláštera,... což se promítlo i do jejich jednání s námi... Kdybychom doma řekli, že jsme dostali v náboženství či ve škole od učitele pár facek, čekal by nás výprask i od rodičů...

Přišel rok 1948... a pro nás, jejichž sociální situace byla dříve neutěšená, i nadějná vyhlídka na budoucnost... Rusko (tehdy SSSR) jsme vnímali jako zemi, kde stát poskytuje bezplatné vzdělání, základní lékařskou péči zdarma, kde nikdo není bez práce a nemá hlad ani mu nechybí střecha nad hlavou... Lidé, kteří u nás přišli k moci, slibovali totéž zajištění zejména nám z chudých poměrů... Přidali jsme se proto k nim...

Největší zlo je fanatismus. Nejhorší je, když moc nad bližním získá zraněný a zakomplexovaný člověk... Ten zpravdila dá druhému zbraň/klacek do ruky a ukáže: "Toto je Tvůj nepřítel!" Nejinak tomu bylo i v tomhle případě, kdy jsme spravedlnost brali do vlastních rukou... K tomu si připočtěte šest let napětí a strachu, které se v nás hromadilo za války... Když jsem vyslýchal kněze/řeholní sestru a používal přitom hrubé násilí, měl jsem před očima kněze/řeholnici z naší farnosti... a vyřizoval si účty vpodstatě s ním/ní...  Řadoví straníci/obyčejní lidé o tom, co se odehrávalo při výsleších a ve věznicích nevěděli... Pokud se něco dostalo ven, vždy to bylo vysvětleno jako štváčská propaganda imperialistů, kteří ohrožují světový mír...

Na Boha jako takového jsme ve skutečnosti nezanevřeli nikdy. Čím jsme starší, tím častěji vzpomínáme na poutě, procesí, kam nás v dětství vodívali rodiče a prarodiče...

Prosím, odpusťte mi...

K sepsání tohoto příspěvku mě inspirovali především koncilní otcové, kteří se na II. vatikánském koncilu omluvili za církev všem, kterým ukřivdila a popoprosili za odpuštění... Snad k témuž dozrají i Ti, kdo stojí na opačném břehu...