Úskalí či výhody konvertitky

K sepsání tohoto příběhu mě inspiroval i článek od @krasnazena . Na rozdíl od ní nejsem katolička od malička, ale konvertitka. Což se odráží i v mém pohledu a možná i přístupu...

Kněž je pro mě v prvé řadě člověk. Jsem přesvědčená, že pokud vyjádřím svůj odlišný postoj vkusně a taktně, nijak svoji spásu neohrozím. Prvořadé je pro mě jeho chování ke mně i ostatním.

Nezažila jsem (ani nikdo z mého blízkého okolí) na vlastní kůži pronásledování církve. Nenesu si tedy v sobě mentalitu ghetta, mám určitý odstup, který mi umožňuje podívat se na situaci z obou stran (viz. můj článek Válka Emocí aneb Jak na ni?).

Nemám ráda konflikty. Zároveň se jim nesnažím vyhnout prakticky za každou cenu. Pokud se věci řeknou slušně a přitom na rovinu, ví druhá strana na čem je. Ošívání, nedořčení... upejpání... a mlžení může nadělat více zla, protože druhý člověk si své domněnky nemusí nechat pro sebe...  K dobré atmosféře určitě nepřispěje ani pocit nejistoty nebo že se dokonce někdo vůči někomu vymezuje...

Konflikt by se měl řešit u kořenů, určitě nepokládám za šťastný styl "vlk se nažere a koza zůstane celá". Představme si následující situaci: ambiciozní vedoucí scholy řekne mladé dívce, že její zpěv není skoro vůbec slyšet a ať tedy s nimi neztrácí čas... Aby dívenka (pokud je navíc hledající a její rodina víru nepraktikuje) na kostel nezanevřela... (noví) kamarádi jí jako alternativu nabídnou ve farnosti jinou činnost... Což je v pořádku. Nepovažuji však za šťastné, pokud blízcí přátelé vedoucí/ho scholy nechají věc být a neupozorní ho/ji, že výkon je sice důležitý, ale ne nejdůležitější... a proto je nutno mít na paměti, že jsme i křesťanské společenství.

Jsem poměrně háklivá na pokrytectví. Jestliže někdo má při běžné konverzaci plnou pusu Pána Boha, ale zcela vědomě a opakovaně "skutek utek´", dovedu si asi představit, co prožívá býk s červeným hadrem před očima...