Žena 21. století

je ve schizofrenní situaci. Zvláště pokud je v produktivním věku.

Svět médií a hlavně reklam jí valí do hlavy, že v témže časovém horizontu musí:

1) Být vždycky krásná jako obrázek, přesněji fotka z módního časopisu či televizní reklamy.

2) Zaměstnání, domácnost (včetně dětí i domácích mazlíčků...) zvládat levou zadní a ještě se přitom šťourat v nose.

3) Mít závratnou kariéru, která jí poskytne nejen úžasné společenské postavení, ale i ten nejlepší dům, auto, telefon... a nezávislost na komkoliv a čemkoliv.

4) Mít stejně dokonalého, perfektního, úspěšného partnera i děti, kteří budou splňovat všechny uvedené body.

Schizofrenie se však zcela nevyhne ani praktikující křesťance. Byť s tím nejlepším úmyslem ji společenství věřících vědomky či nevědomky tlačí, aby:

a) Jejím jediným životním snem byla rodina a zejména mateřství, popřípadě zasvěcený život. A pro to či ono se rozhodla a realizovala v přiměřeném věku.

b) Měla vždy láskyplné pochopení pro slabosti bližních a nejbližších obzvlášť.

c) Veškeré své síly věnovala nejen rodině, ale i místnímu společenství.

Jenomže! Co když její přirozený vzhled, nadání, inteligence neodpovídají normám tohoto světa? Kariéra není alfou a omegou jejího vesmíru? Zatím nepotkala vhodného partnera do manželství (nemusí být nutně ve hře sobectví) a nechce nic lámat přes koleno přestože dosáhla určitého věku? Uvědomuje si, že všechno má svůj čas: někdo dozraje k založení rodiny dříve, jiný později nebo taky vůbec? Otevřeně a zároveň slušně vyjadřuje své názory? Je společenská, ale pohybuje se v prostředí, kde být nezadaná může být limitující?

Jak se s popsanými situacemi popasovat?

I) Neustále si připomínat, že jsem krásné Boží dítě.

II) Mít odvahu přiznat si, co doopravdy chci a proč.

Pak si snadno uvědomím, že by mi například vyhovovalo žít v ekumenickém manželství. S člověkem, který by mi nebránil chodit ke svátostem. Jemuž bych mohla pomoci vést křesťanský sbor. A naplnila tak svoji touhu po rodině i společenském postavení.