Panna Maria a její obraz v nás...

Panna Maria je nám představována zejména jako Matka Boží, jíž bezpochyby byla. Mluví se především o jejím "fiat", kdy souhlasila, že bude Matkou Spasitele. Její "jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova" je zdůrazňován jako akt největší pokory. Aniž bych toto popírala, napadá mě, že k výsledku vedla také cesta... Přemýšlím, jaká Panna Maria byla? Co my ženy, všechny bez rozdílu, máme s ní společné?

Když Archanděl Gabriel přišel Marii sdělit, že počne a porodí Syna Božího, tázala se, jak je to možné, když nežije s mužem? Zvažovala jeho slova ve svém srdci a teprve poté odpověděla: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova". Schopnost reflektovat, přemýšlet o obsahu obdržené informace předpokládá určité intelektuální schopnosti, rozumovou kapacitu, bez ohledu na dosažený stupeň vzdělání. Maria tedy byla žena s mozkem!

Niterné, aktivní, nikoliv pasivní přijetí svěřeného úkolu svědčí o schopnosti rozlišovat. Což měla relativně usnadněné tím, že byla sama počata bez hříchu, jeho zátěže, takže její schopnost rozlišovat, kdo je ona nepozemská bytost Gabriel, mezi které duchy patří, nebyla vůbec narušená.

"Jsem služebnice Páně", také slova z Magnificat "Velebit mě budou všechna pokolení" ukazují, že byla zdravě sebevědomá! Jasně si uvědomovala svoji roli, úkol. Byla si vědoma sebe samé. Nezapomínejme prosím, že žila v určitém kulturním prostředí - i to ona respektovala - jak ukazuje například odchod do hlavního města těsně před porodem kvůli sčítání lidu, návštěva chrámu s dvanáctiletým Ježíšem. K onomu kulturnímu prostředí patří určitý způsob vyjadřování. Stejně jako my používáme určité fráze (v našem případě se může jednat o klišé a snahu nevybočit), i její "jsem služebnice Páně" vedle hluboce niterného přesvědčení, které vůbec nesvědčí o uťáplosti, bylo řečeno jazykem, který byl typický pro kulturu, v níž žila.

Přijmout svůj úkol a jasně i jednoznačně formulovat Magnificat, kde oslavuje Hospodina, poukazuje na svoji roli a stručně shrnuje dějiny spásy, svědčí i o určité osobní statečnosti, byť podpořené Boží milostí. V její době určitě nebylo typické, aby takto nahlas hovořila žena.

I samotné činy po jejím Nanebevzetí, například na svatém Hostýně a leckde jinde, zjevení uznaná církví, kde jednoznačně formuluje pokyny, jaký život vést, abychom neohrozili svoji spásu, svědčí o její osobní statečnosti a zdravém sebevědomí. Když situace vyžadovala, nebyla uťáplá v koutku a rozhodně nenechala na sobě štípat dříví...

Co z toho vyplývá pro nás? Všechny jsme její sestry a dcery, bez ohledu na životní stav, osobní situaci. Pokud si okolnosti vyžádají, nebojme se jasně a přitom slušně, vkusně a s taktem formulovat, co chceme nebo naopak nechceme, co a proč se nám nelíbí a jak si věci představujeme. Zároveň buďme stejně jako Maria otevřené a vyslechněme si druhou stranu a přemýšlejme o obsahu informace, kterou nám dotyčný sděluje. Nebojme se rozlišovat a jít k jádru, pod povrch věcí! Vždyť taková byla i Maria!