Otcovo milosrdenství

Dnešní čtení evangelia obsahovalo podobenství o milosrdném Otci. V kázání kněz hovořil o tom, že církev má být k chybujícím milosrdná stejně jako otec k marnotratnému synovi. Co konkrétně si pod milosrdenstvím představit?

Ono podobenství o marnostratném synu a milosrdném otci má důležitý rozměr, a sice svobodu člověka.

Otec zde dává mladšímu synovi prostor, aby šel do světa na zkušenou i za cenu, že si pořádně natluče nos. Umožní mu, aby poznal realitu života a hlavně sebe sama až na dřeň. Aby zjistil, kdo je a kam vlastně patří.

Za poznáním následuje pokání, uznání vlastní slabosti a chyby, ochota a hlavně schpnost nést následky za své činy.

Jak by mělo tedy naše milosrdenství vypadat? Dát chybujícímu možnost uznat vlastní chybu a hlavně ji napravit. Pokud tento krok učiní a dál svůj poklesek neopakuje, už se k tomu nevracet. Pokud selhal například při výkonu nějaké služby, a pochybení bylo závažné, přineslo nějakou újmu, svěřit mu nějakou jinou, méně rizikovou činnost. Protože milosrdenství určitě neznamená tolerovat jakékoliv chování. Milosrdenství pouze nezavrhuje člověka jako takového.