Laici v církvi

V poslední době se setkávám (hlavně na netu) s názorem, že laici nejsou v církvi (dostatečně) bráni na vědomí. Mluví se a píše o ignorování či nedostatečné naslouchání nebo dokonce odmítání ze strany kněží. Pokud tomu tak je, v čem je problém? Nemají na něm svůj díl i samotní laici? Vnímám zde tři kameny úrazu.

Chlapec z tradiční rodiny i farnosti vstoupí do semináře. Někteří farníci a možná i příbuzní ho začnou doslova adorovat. Tento přístup pokračuje i během studia a formace, po vysvěcení a nástupu do farnosti, zvláště je-li farnost tradiční. Pokud je v takovém ovzduší několik let, může to na něm nezanechat stopy? Zvláště když nemá k dispozici hospodyni, která by ho citlivě a přitom jednoznačně vracela na zem?

Strach o spásu o vlastní duše, když nebude v něčem souhlasit s knězem a svůj názor projeví. Několik let jsem pracovala ve farní kanceláři jako pastorační asistentka. Některé farnice se mě snažily přesvědčit, abych se pana faráře zeptala... řekla jim... A přitom jim o nic relativně nešlo! Byly už důchodkyně nebo skorodůchodkyně, žádná neměla pracovní poměr na faře nebo Arcibiskupství. Opakovaně jsem jim vysvětlovala, že farnost je nás všech, mohou se tedy pana faráře zeptat, říci mu samy, co mají na srdci. Určitě je nevyžene ani nezavrhne.

Rodinné klany. Kněží je málo. Jsou tedy často přetížení. Kněz který má na starosti několik farností nebo vícero funkcí, protože působí ve městě, kde je (arci)biskupství a některé pozice může vykonávat dle kanonického práva jen kněz, coby osoba, která přijala svěcení, už nemá čas ani sílu (pokud to není hodně přes čáru) řešit vztahy uvnitř farnosti. Je naopak rád, že ve farnosti je rodina nebo několik rodin, které pro ni pracují a jsou aktivní. Rodinné klany mohou naopak farnost vnímat jako svůj soukromý podnik či svoji domácnost a osobovat si tak právo rozhodovat, kdo je nebo naopak není hoden se více angažovat. 

Celkově si myslím, že mnohé je o lidech a důležité je umět poznat, kdy svůj názor vyslovit a hlavně jak.