Kdy a proč retro?

Před pár dny jsem byla na zajímavé komentované prohlídce Úřednické čtvrti v Olomouci. Průvodce-stavař nám ukazoval domy z architektonického hlediska, které byly postaveny v letech 1888 - cca 1938. U některých z nich nás upozorňoval, že zhruba na přelomu 19. a 20. století, probíhal návrat ke stavebním slohům minulosti. Což mě přivedlo k otázce, co toho bylo příčinou? Proč je retro oblíbené i dnes?

Pokud je můj postřeh správný - nejsem historička umění ani stavařka nebo architektka - oblíbenými slohy v době volání po minulosti byly gotika a baroko. Proč možná ve větší míře než například renesance? 

Důvodem byla určitě nejen architektura a samotné umění, ale především způsob nahlížení světa a Boha v daném období, tedy lidské myšlení, které v umělecká díla vyústilo. 

Gotiku vnímám jako etapu, kdy se člověk zaměřuje především na Boha jako tajemství, kterého se však nehodlá zmocnit, ale vzpíná k němu své ruce a celou svoji bytost. Proto štíhlé postavy na obrazech a lomené oblouky jako symboly rukou sepjatých v modlitbě. Chrámy jsou vybaveny jednodušeji, snad proto, aby výzdoba nerušila rozjímání a mystiku.

Renesanci chápu jako čas, kdy si člověk velkou měrou uvědomuje sebe sama a své kvality, především rozum a vůli. Více se chápe jako autonomie. Bůh i náboženství je pouze nástrojem k dosažení vytčeného cíle. Pěkně a srozumitelně o tom pojednává Hans Joachim Störrig ve svých dějinách filosofie. V rámci pastorace se proto více rozvíjí takové aktivity jako je charita, kde je činnost více patrná navenek, což vyjadřuje v Dějinách křesťanského mnišství Karl Frank Suso.

Baroko podle mého názoru také směřuje intenzivní pozornost na Boha. Výzdoba má vyjadřovat odlesk ráje, předchuť Božího království. Tím spíše, že mnohé stavby vznikaly v době třicetileté války či bezprostředně po jejím skončení, kdy země byla zplundrovaná a obyvatelé zdecimovaní. Člověk se nemá příliš upínat na pozemské skutečnosti, věnovat jim velkou pozornost, ale těšit se na Boha, na setkání s Ním. Ježíšovo lidství jako by bylo umenšováno a spíše se zdůrazňovalo jeho božství. 

Co mají společného gotika a baroko a kde je příčina jejich obliby koncem devatenáctého a začátku dvacátého století? Jako jejich styčný bod vnímám určitou nabídku Boha jako jistoty a neměnnosti. V dobovém světě však probíhaly různé myšlenkové proudy jako nihilismus, modernismus, racionalismus, liberalismus, socialismus... a jistě mnohé jiné, které tento monolit jistoty, kde pravidla jsou naprosto jasná a jednoznačná, rozbíjely. A byl to člověk, který se v těchto myšlenkových směrech pohyboval, utvářel a současně v nich hledal své ukotvení. 

Jak jsem zmínila v úvodních řádcích, retro je oblíbené i v dnešní době, která bývá nazývána tekutou a relativismem. Člověk má určitou svobodu myšlení, zároveň se v nabízeném pluralismu ztrácí a chybí mu pevná půda pod nohama. Není bez zajímavosti, že, alespoň v Česku, je oblíbené retro v podobě věcí a předmětů ze 70. let 20. století. Proč právě této dějinné etapy? Začátek 70. let je nástupem normalizace. Času, kdy byla dána jednoznačná pravidla a mnozí tohle období vnímali jako nástup jistoty. Odpůrci normalizace měli jasno v tom, kdo je jejich protivník, jaké jsou jeho projevy a charakteristiky. Zastánci normalizace měli pocit bezpečí, že po určitém, v jejich očích chaosu, nastal konečně řád a pořádek, který se vyznačuje určitou jasností a jednoznačností.